Jdi na obsah Jdi na menu
 


        Jak jsem se dostala ke sportu a později k běhání?

        Začalo to už ve 2. třídě základní školy, kde jsem se seznámila s kamarádkou a ta mě vzala s sebou do "Sokola", docela se mi tam líbilo, byla jsem všestranně pohybově nadaná, a tak jsem neměla problémy s přeskoky, přemety na trampolíně ani podobných činnostech, asi po roce byl Sokol přeměněn na taneční kroužek a tím to pro mě skončilo. 

        V 10-ti letech jsem začala chodit do juda, vydržela jsem u tohoto sportu asi opět rok, casy-nejsou-bohuzel-k-dispozici.jpgdopracovala to "jen" na 3. místo v oblastním přeboru a tím končila má kariéra judistky. Ke sportu jsem však nezanevřela a zúčastňovala jsem se každoročně od 11-let místního běhu, tenkrát se jmenoval "Běh Kopřivnických novin", jak už jsem v názvu zmínila, pocházím z rodiště Emila Zátopka, tedy z Kopřivnice. Ve 4. třídě jsem začala reprezentovat školu ZŠ Alšova i v bězích na dráze a technických disciplínách - skoku vysokém a dalekém, hodu kriketovým míčkem, v žádné disciplíně mi nechyběla chuť závodit a vítězit, né vždy se to však dařilo.

        Mimo vyučující tělesné výchovy s námi na školní závody jezdil i můj později první trenérskok-do-d_lky.jpg (Rostislav Kocián). K nějakým domluvám, že bych se měla běhání věnovat došlo, až když mi bylo snad kolem 13-ti let. Ale bylo to marné, sice jsem došla na svůj úplně první trénink, ale byl pro nějaký čas také i posledním. Ukázala jsem se na stadioně jen 2x, poprvé a podruhé, když jsem panu Kociánovi oznámila, že tam chodit nebudu. Teď už ani nevím proč, snad mi přišlo, že jsem tam nejmladší a nebudu tam mít kamarády. A tak jem začala trochu trénovat basketbal, byla jsem z toho úplně nadšená, ale stihla jsem jen základy, protože pak docházelo ke hře a některým to fakt moc nešlo a to nebylo nic pro mě prohrávat kvůli druhým, tak i tady jsem později skončila.

        To se však o mou osobu stále zajímal pan Kocián. Domluvil paní tělocvikářce, že mě má přemluvit, ať se ukážu na stadióně. To mi už nedalo a došla jsem opět po 2 letech na atletický stadión (škvárový) v Kopřivnici. Pan Kocián byl rád, že mě vidí a k podzimu roku 1999 začaly mé první krůčky k vrcholu, které u tohoto trenéra trvaly do podzimu roku 2004. Pan Kocián za tuto krátkou dobu mé výsledky dotáhl z 2:31,1 na 800m (moje vůbec první půlka v Opavě) jako žákyně až k 2:07,37 v juniorské kategorii. Získala jsem několik mistrovských medailí a měla účasti na mezistátních utkáních.

        V září roku 2004 jsem byla přijata na MU v Brně a tím se vše změnilo i trenér a tréninková skupina. Přešla jsem k panu trenérovi Sequentovi, který mi nabídl možnost trénovat u něj, asi po měsíci rozmýšlení jsem se začátkem listopadu objevila na stadióně Pod Palackého vrchem, kde dosud trénuji a musím říct, že i přes ty bojové podmínky, které tam vládnou jsem tam ráda! Rok mi trvalo než jsem se přizpůsobila novým tréninkům aj., což se projevilo i na mé výkonnosti, která stagnovala, ale následující rok jsem se opět rozběhla, navázala na mé vzestupné zlepšování, zisku mistrovských medailí a letos i účasti na evropských soutěžích a tím se i potvrdila moje stále se zlepšující výkonnost. A věřím, že pokud zdraví vydrží, tak i moje výkonnost pod vedením tohoto trenéra se bude stále zlepšovat. A patří mu moje velké dík! Mám ještě před sebou hodně vytyčených cílů, kterých bych chtěla nejen v životě, ale i atletickém světě dosáhnout.

         Vrcholová atletika mi po 6-ti letech u trenéra Jiřího Sequenta otevřela svou náruč. Za tuto dobu a pod tímto trenérem jsem se vypracovala, jak mi nedávno trenér řekl " z vystrašené závodnice na MM a S"  (r. 2005 hala) na profesionální atletku. Někdo mi kdysi dávno řekl, že atlet se stává atletem až po 10-ti letech tréninku. Můžu říct, že u mě je to pravda. Svými deseti lety, které padly na rok 2009, jsem se poprvé nominovala na dospělou akci a to na MS. Za těch deset let člověk - atlet vyzraje nejen fyzicky a určitou trénovaností, ale i po mentální stránce, kdy se z atleta stává opravdový závodník. K mému vývoji samozřejmě jistou měrou přispěl i oddíl (nyní) AK Olymp Brno, který mi dokázal zajistit životní podmínky, avšak ani možnosti oddílu nejsou nevyčerpatelné a k přestupu do vrcholového střediska MV roku 2009 přibyl i přestup do oddílu PSK Olymp Praha, který zajištuje podporu individualit, nikoliv celkového oddílu se zájmem o soutěže družstev. Věřím, že tato cesta byla správna a moje příprava se může zase o něco zkvalitnit

Jak řekl Petr Utěkal: "Je nesmyslem spokojovat se s dosaženým, mohu-li se vyšší úrovně dosáhnout pouhou prací."

 
 

 

Portrét



Poslední fotografie



Statistiky

Online: 6
Celkem: 229443
Měsíc: 6970
Den: 247